na Blog.cz

Nedávno jsme uspořádali takový miniworkshop v Brně, kde se sešla tuna lidí z blog.cz, + pár skutečných spisovatelů a žvanili jsme tam o psaní. Nakonec jsme dostali za úkol napsat povídku na 3000 znaků o upírech (téma mělo být skutečně co nejšílenější, abychom prokázali, že si s tím umíme poradit :). Jak se ukázalo, počet znaků byl docela problém, protože 3000 znaků je JEDNA STRANA! Já myslel že aspoň dvě nebo tři, ale skutečně jen jedna :) Takže nás čekal nelehký úkol...

Druhý miniworkshop byl spíše microworkshop, protože se tam zjevila jen Elinor, Temnářka a Aidrien Assagir + Míla Linc. Jo a Já a moje velikost :D

Přispěl jsem do workshopu povídkou "Jako za starých časů" a narazil jsem pochopitelně na problém s rozsahem. Od začátku jsem ji koncipoval jako povídku na stránku a půl, protože tolik jsem si myslel, že má 3000 znaků být. Ale spletl jsem se, takže mi Míla řekl, že ji mám "upravit". A tak jsem ji "upravil" (ačkoliv mi to víc než jako "úprava" připadalo spíše jako brutální znásilnění svý vlastní povídky - totálně jsem ji vyrval střeva z břicha, zprznil ji jako nějakou couru a odhodil jako kus hadru).

Na workshopu jsme zalezli do jedné brněnské hospůdky na svoboďáku a tam jsme během několika x hodin probrali tuny věcí, zkritizovali i pochválili si vzájemně povídky. Podrobně vám to psát nebudu - jednak si to všechno snad ani nepamatuji a jednak plno věcí bylo prostě jen pro nás :)

Ale chtěl bych sem nakonec narvat onu upírskou povídku. Temnářka, Elinor i Aidrien mi vyčetly to, co mi vyčetly a pochválily za to, za co pochválily. A tak mě zajímá, jestli tam najdete to stejné, co ony :) A dám je sem obě - nejdříve tu zkrácenou verzi a potom tu delší a uvidíme, co to udělá. Ok?

Artur měl dnes protivnější náladu, než obvykle. Pořád si na něco stěžoval a u toho vztekle rozhazoval rukama. Asi už mu leze na mozek jeho věk. Je mu přece pět set let.

"Nechápu, jak jsme to mohli dopustit! Dřív jsme lidi zabíjeli pro zábavu. A dneska? Kam se poděla naše autorita? Už z nás nemají respekt, dokonce z nás dělají zábavu pro hloupé. Viděl jsi třeba Stmívání?!"

Snažil jsem se ho nevnímat, šel mi na nervy.

Silnic se třpytila v odlesku světel pouličních lamp.

"Já jsem upír! Upír!"

Artur určitě pil, jinak si to neumím vysvětlit.

"Prosím tě, buď zticha!"

"Stydíš se za to snad? Dnes dokonce tajíme naši existenci. Kde jsou ty časy, kdy jsme je lovili? A taky mi chybí naše společné rvačky. Chci se porvat s upírem! Chápeš, ne? Prostě poměřit síly..."

"Proboha, už na to kašli!" nadal jsem mu. "Radši pojď, nebo na tu upírskou párty dorazíme pozdě."

"Tobě je to všecko jedno? Kam zmizela tvoje hrdost? Pamatuji doby, kdy se ti všichni klaněli."

"Dnes je prostě jiná doba." odbyl jsem ho a doufal jsem v klid. Na chvíli skutečně přestal. Šli jsme mlčky.

"Hele, co kdybychom někoho zabili?"

A jéjé, říkal jsem si v duchu, to nedopadne dobře. Je víc utržený ze řetězu, než jsem čekal.

Prošli jsme společně klenutým průchodem do postraní uličky. Dům Luciáše čtrnáctého, který nás pozval na svou párty, byl téměř za rohem. Modlil jsem se, aby cesta dopadla dobře.

Bohužel, Artur pořád opakoval, že chce někoho zabít.

"Vždyť po tom určitě taky toužíš! Ta divokost, ten instinkt. Víš přece, jaké to je!"

"Hele, Arture, já po tobě nebudu vždycky uklízet, když něco zpackáš, už mě to prostě nebaví. Vždycky se tě zastanu, ale jestli se budeš chovat takhle, tak končím!"

Zatvářil se uraženě.

"No tak, jen jednoho člověka. Nějakého bezdomovce. Prosím!"

"Ne!"

Měl pravdu, že jsem ztratil svoji autoritu, když nedokážu ukočírovat ani jeho.

Sotva na pár vteřin jsem z něj spustil oči, hned zmizel pryč. Našel jsem ho až u silnice.

Pod pouliční lampou stál chlápek v kšiltovce. Nebylo mu vůbec vidět do tváře. Artur ho popadl za krk a začal ho škrtit.

"Je mi líto příteli, ale chci tě zabít."

Najednou se stalo něco zvláštního, ten chlápek v kšiltovce popadl Arturovu ruku a odhodil ho od sebe asi na deset metrů. Artur dopadl na mokrou zem. Chlápek si sňal kšiltovku a pod ní se zjevilo několik bílých vlasů, potom ji zahodil.

"Aha! Tak ty seš upír! Chceš se porvat?" vyzval ho Artur a vyskočil na nohy. Sevřel se mi žaludek.

Před mýma očima se strhla divoká upírská rvačka. Něco nostalgického na tom bylo, to ano...

Ovšem upír s bílými vlasy musel být mnohem starší, než já a Artur dohromady, protože byl neuvěřitelně rychlý a silný. Chytl Artura pod krk a zlomil mu vaz. Ulicí znělo děsivé křupnutí.

"Arture!" rozběhl jsem se k nim. Bělovlasý upír vytáhl kolík a vrazil ho Arturovi do hrudníku. Potom se vznesl k nebi a zmizel. Doběhl jsem k Arturovi a sehnul se k němu.

Ještě než umřel, stihnul se na mě usmát se slovy: "Jako za starých časů... Jako za starých... času..."

Artur měl dnes mnohem protivnější náladu, než obvykle. Pořád si na něco stěžoval, hudroval, nadával a u toho vztekle rozhazoval rukama. Asi už mu leze na mozek jeho věk. Není divu, je mu přece pět set let.

"To je hrůza! Nechápu, jak jsme to mohli dopustit! Dřív jsme mohli člověka klidně zabít a to třeba z pouhé zábavy. A dneska? Kam se poděla naše autorita, naše vážnost? Už z nás nemají respekt, dokonce z nás dělají zábavu pro hloupé puberťáky. Viděl jsi třeba tu sračku Stmívání? No, co to sakra je?!"

Snažil jsem se ho nevnímat, šel mi trochu na nervy. Místo toho jsem se zahleděl do okolí. Ulice byla ještě mokrá a přitom už jsou to alespoň dvě hodiny, co padal déšť. Silnic se třpytila v odlesku světel pouličních lamp. Město byla vcelku živé, přestože bylo něco krátce po půlnoci. Na chodníku se motala hromada lidí.

"Já jsem upír! Chápeš to? Upír!"

Artur určitě pil, jinak si to neumím vysvětlit.

"Prosím tě, buď zticha." napomenul jsem ho.

"Stydíš se za to snad? Dneska dokonce musíme tajit naši existenci. Kde jsou ty časy, kdy jsme je lovili, vysávali a soutěžili o to, kdo jich stihne zamordovat víc? A taky mi chybí naše společné rvačky. Chtěl bych nakopat nějakému upírovi zadek! Chápeš, ne? Prostě poměřit síly..."

"Proboha, už na to kašli!" nadal jsem mu. "Radši pojď rychle, nebo na tu upírskou párty dorazíme pozdě, tak jako minule."

"Tobě to je všecko jedno? Já ti nerozumím. Kam zmizela tvoje hrdost? Pamatuji doby, kdy se ti všichni klaněli."

"Dnes je prostě jiná doba." odbyl jsem ho a doufal, že bude klid. Na chvíli skutečně přestal. Šli jsme mlčky. Bylo slyšet jen hučení projíždějících aut a žvanění okolních lidí.

"Hele, co kdybychom někoho zabili?"

A jé jé, říkal jsem si v duchu, to nedopadne dobře. Je víc utržený ze řetězu, než jsem čekal. Vlastně to není poprvé. Už před rokem měl nějakou divnou náladu a bezdůvodně vysál pět prostitutek. Ospravedlnil si to argumentem, že je přece nikdo nebude postrádat.

Prošli jsme společně klenutým průchodem do postraní uličky. Dům Luciáše čtrnáctého, který nás pozval na svou párty, byl téměř za rohem. Modlil jsem se v duchu, aby cesta dopadla dobře.

Bohužel, Artur pořád opakoval, že chce někoho zabít.

"Vždyť po tom určitě taky toužíš! Ta divokost, ten instinkt. Víš přece, jaké to je!"

"Hele, Arture, já po tobě nebudu vždycky uklízet, když něco zpackáš, už mě to prostě nebaví. Vždycky se tě zastanu a dostanu tě z každého problému, ale jestli se budeš chovat takhle, tak po mně žádnou pomoc nechtěj.."

Zatvářil se uraženě. Šli jsme ještě kousek mlčky, až Artur uznal, že mám pravdu. Ulevilo se mi.

Jenže sotva o pár metrů dál, ho to popadlo zas. "No tak, jen jednoho člověka. Nějakého bezdomovce. Prosím, Patriku!"

"Ne!"

Měl pravdu, že jsem ztratil svoji autoritu, když nedokážu ukočírovat ani jeho.

Sotva na pár vteřin jsem z něj spustil oči, hned zmizel někam pryč. Podíval jsem se za roh a viděl jsem, jak běží směrem k silnici.

"Arture! Stůj!"

Rozběhl jsem se za ním.

Pod jednou pouliční lampou stál chlápek v kšiltovce. Nebylo mu skoro vůbec vidět do tváře. Artur ho popadl za krk a začal ho krvežíznivě škrtit.

"Je mi líto příteli, ale chci tě zabít."

Najednou se stalo něco zvláštního, ten chlápek v kšiltovce popadl Arturovu ruku a odhodil ho od sebe asi na deset metrů. Artur dopadl na mokrou zem jako pytel brambor. Chlápek si sňal kšiltovku a pod ní se zjevilo několik bílých vlasů, potom ji zahodil.

"Aha! Tak ty seš upír! Chceš se porvat?" vyzval ho Artur a vyskočil na nohy. Sevřel se mi žaludek strachem. Co to sakra děláš? ptal jsem se ho v duchu.

Před mýma očima se spustila divoká upírská rvačka. Rvačka byla taková, jak si je pamatuji. Něco nostalgického na tom bylo, to ano...

Ovšem upír s dlouhými bílými vlasy musel být mnohem starší, než já a Artur dohromady, protože byl neuvěřitelně rychlý a silný. Přivanul se jako vítr za Artura, chytl ho pod krk a zlomil mu vaz. Ulicí znělo děsivé křupnutí.

"Arture!" rozběhl jsem se k nim. Bělovlasý upír vytáhl z kapsy kolík a vrazil ho Arturovi do hrudníku. Potom se vznesl k nebi a zmizel. Doběhl jsem k Arturovi a sehnul se k němu.

Ještě než umřel, stihnul se na mě usmát se slovy: "Jako za starých časů... Jako za starých... času..."

--------------

Tak co, která je podle vás lepší?!!??!??!?

Tak mě napadlo - internet je zajímavý také tím, že se na něm člověk může stát čímkoli. Stačí si stáhnout někde na "líbku" fotky nějaké slečny, založit blog a předstírat s nimi, že jsem 14-ti letá puberťačka závislá na heroinu a krmit vás svými smýšlenými příběhy. V dnešní době už pomale člověk neví, co je pravda a co ne...

Na blozích to tedy tak běžné není, ale jsou diskuzní fóra, kde každý druhý příspěvek je fejk jako bejk, což je docela evidentní, protože je to kravina ve stylu "Právě jsem zabil svoji ženu, potom jsem ji zakopal a nakonec jsem svůj vražedný výkon chtěl zpečetit napitím se své oblíbené Akva-línie, ale omylej mi vyklouzla z ruky a polil jsem její hrob. V reklamě říkali, že příroda regeneruje. Nemůže znovu obžívnout? Díky za odpovědi". Samozřejmě, že jeto jen prdel...

Některé to pobaví, jiní to snad i pomalu žerou (no jo, to je pro lidi typické - dovedou někdy žrát druhým i naprosto absurdní kraviny - vemte si, kolik lidí věří v konec světa 21.12), no ale poslední na to často křičí "Fake!! Fake!! Je to fake!! Vy, co mu to žerete! Nežerte mu to! Je to totiž fake!!"

A v tomhle duchu se nese každodení život internetový... :-)

Dneska mě ale napadlo (jak jsem psal na začátku článku tento obrat, ve skutečnosti patří až sem), není to vlastně jedno, jestli je to fake anebo ne? Hlavní přece je, když nás to baví, ne? Baví nás to číst a reagovat na to... Tak proč ne?

Dyť třeba povídky, filmy, divadelný představení atd. jsou taky jen smýšlené příběhy a stejně v nás vzbuzují nějaké emoce a baví nás...

A třeba mě docela pobavila ta výše nepřimo citovaná (tj. nezkopírovaná, ale složená ze střípků mé paměti) diskuze o přírodě, co regeneruje. Vtip je v tom, že takový Fake je ihned rozpoznatelný. Co u těch méně rozpoznatelných, kdy někdo provokuje tak, aby to vypadalo autenticky...?

Já se naučit na ně reagovat - když už na ně reagovat musím - prostě s předpokladem, že je to pravdivé. Však co, dokud mě investování důvěry nebude nic stát, tak proč ne... Začít nevěřit můžu vždycky, no né...?

Co vy na to?

Btw: mám tu pro vás dvě novinky z mého osobního života:

1) Nedostal jsem se na VŠ (= jsem debil)

2) Můj brácha žijící v Irsku nás dojel navštívit...

Možná je to fake, možná ne...

Tato kniha se ke mně dostala úplnou náhodou, když jsme vyklízeli byt po tetičce, včetně její knihovničky. Většina knih skončila v mé knihovně doma a tak jsem se dal do čtení. Abych pravdu řekl, neměl jsem vůbec potuchy, kdo to Joanne Harris vlastně je a co píše... A jelikož moje tetička je mnohem starší než já (i trojnásobek mého věku nedosahuje věku jejího), čekal jsem všechno možné i nemožné...

Ale dost už žbleptů. Joanne Harris je ve skutečnosti americké spisovatelka, co stojí za románem "Čokoláda", podle něhož vznikl film, ve kterém hrál všemi milovaný Johny Depp. To jsem však nevěděl v době, kdy jsem četl sbírku povídek "Jiné světy, jiní lidé". Ano správně, je to sbírka povídek. Kniha začíná docela milým úvodem autorky, kde tvrdí, že napsat povídku je těžší, než napsat román. V románu se podle ní klidně ztratí slabší a nudnější místa, na všechno je spousta prostoru a času. Ale u povídky je to těžší. Příběh, s popisy a pocity postav se musí smrsknout do několika málo stran. Zmiňuji to čistě proto, že je to docela dost zajímavý názor a stojí za to ho šířit. I když s ním nemusí nikdo souhlasit...

A poté už jsem se dal do čtení jejich povídek. Po přečtení několika z nich jsem jen kýval radostně hlavou a říkal si "Ano! Ano! Ano ano! Takhle se má psát!". A skutečně! Její povídky jsou prostě nádherné. Dnes tedy budu hlavně chválit. První co mě zajalo byly postavy - jsou zajímavé, originální, odvážné a odhodlané dosáhnout čehokoliv. A jejich psychologie byla živá, barvitá a (ne)uvěřitelná. Joanne Harris má zkrátka velikou empatii a dovede napsat povídku s lidskou tváří. Nebyl pro mě problém se vžít do pocitů i 80-ti leté stařenky a dokonce ji fandit...

Ale dost o psychologii... I s ostatními prvky se autorka vypořádala na výbornou. Tak třeba popisy prostředí jsou nejenom zábavné a vystižné, ony jsou i "plné". A když říkám "plné", tak tím myslím bohaté, obsáhlé, detailní a zajímavé - ale pozor, nikoliv dlouhé. Neplést si to s Hemingwayem. Ona ve skutečnosti popíše třeba kuchyň docela stručně a krátce a to vše v krátkém odstavečku asi o 100 znacích. Přesto je ten popis tak bohatý a barvitý, až jsem měl pocit, že jsem se toho dozvěděl strašně moc. Nechápu, jak to Joanne Harris dělá - ale chtěl bych to umět taky :)

Už ani netřeba dodávat, že povídkám nechyběla chytrá zápletka a většinou hodně dobrý nečekaný konec s nějakou tou hlubší myšlenkou či kritikou společnosti. Každá povídka měla navíc něco jako krátkou anotaci, kde autorka vždycky vylíčila, proč onu povídku napsala a co ji k tomu vedlo.

Na závěr bych ale pár výtek přecejen měl... Tak třeba, některé povídky byly krapet chaotické a nejednoznačné, takže jsem si je musel přečíst vícekrát, než jsem všechno pobral. Přičemž některé povídky doslova končí v tom nejlepším. A nejsem si jistý, zda-li pak jsem neměl nějaké starší vydání, ale bylo tam hodně gramatických a taky stylistických chyb - kdo prováděl korekturu, pro toho tu mám menší vzkaz: Práce kvapná, málo platná.

To je všechno. Určitě přečíst!!

Název: Jiné světy, jiní lidé

Původní název: Jigs and Reels

ISBN: 80-242-1446-6

Počet stránek: 203

Cena: 179,-

Hodnocení: 10/10

Sem tam hrozně rád chodím na blog Tisíc věcí, co mě serou, je to dobrý nápad psát o věcech, co más serou a věřím, že jsme v tom docela dobří. I když si ale z nějakýho důvodu myslím, že jsou věci, které serou nás všechny a celkem pořád. Na otázku "Co vlastně nesnášíš? Co tě tak sere?" stejně většina lidí odpoví něco jako "lži" a "přetvářku" a "nevěru" a "ranní vstávání" atd atd atd... Přestože je dost oblíbené na něco nadávat, hodně lidí nadává furt na to samé...

A tak jsem se rozhodl, že tu krátce sepíšu, co sere mě jakožto 1) test, abych viděl, jak moc se se mnou shodnete a tím dokážu svoji premisu - že nás všechny sere to samé a 2) abych to sem nacpal, protože si stejně jako plno blogérů myslím, že jste na mě a moje názory zvědaví :D

Klasika. Stávat třeba v deset je fajn - vždycky vyskočím z té postele plný energie, ptáčci zpívají a hned začnu krásný nový den. Jenže stávat v pět je diametrální rozdíl - znamená to drápat se z postele, hodinu se protahovat, zívat, vytírat si oči od sajrajtu, rozespalý a mrzutý na všechny štěkat atd... Často se mi stává, že zaspávám a to jsem jinak ranní ptáče a stávám v sedm i o víkendech. Ale když mám stát v pět ráno, pokaždé zaspím anebo nějaký podobný problém...

Kdo vymyslel vyučování na sedmou by zasloužil vystřelit mozek brokvnicí...

A bbzzzzzz celou noc! Já na mě mám docela smůlu - bydlím blízko řeky. Dřív jsem je zažíval jen přes léto a naštěstí s příchodem září přijde první zima, díky ní se po komárech slehne zem... Jenomže poslední dva roky mě otravují pomalu do konce listopadu - asi za to může globální oteplování či co... Myslel jsem si, že to bzzz jsou snad i slyšiny, ale jelikož mi jedna ta kurva přistála na xichtě, tak to slyšina nebyla... Sotva přišel březen - už mě serou zas. Musím si pořádit zyklon B a zamořit s ním celý svůj pokoj...

Nemám nic proti koníčkům druhých lidí, ale u hokeje mi to někdy nepřipadá jako koníček, nýbrž jako nějaká slavnost na úrovni Vánoc, do které jsou všichni totálně zažraní. A tady v Brně je to fakt masakr - neustále tu všichni prožívají Kometu, což je nějakej sportovní tým, který mě ale vůbec nezajímá. A když slyším od osmdesáti odlišných lidí během jednoho dne "Dneska hraje kometa! Jdeš na ně taky? Hrajou v Rondu!" tak už mě to prostě tak trochu sere...

Já taky nemám potřebu druhým cpát, že vyšlo Diablo 3 na potkání a že jsem si z toho nacvrkal do textilu...

Třeba si čtu nějakou učebnci a narazím na nějakou zvláštnost, který mi začne těžce vrtat hlavou. A tak si projdu pár knížek, zkouším různě googlit a jde mi jen o to najít nějaké informace. A nic! I bezedná studnice vědění někdy neví všecko... A tak sáhnu po zoufalém kroku - zeptám se na Facebooku, na nějakém diskuzním fóru a prostě někde...

No a najednou nic. Žádná odpověď, naprostý mrtvo, ticho po pěšině, no answer... Za hodinu dávám F5, abych věděl, jestli někde něco... A ono nic! Já měl za to, že dneska lidi u internetu tráví veškerý svůj život!

Ne, nejsem Hipster a nesnažím se být originální za každou cenu... Ale třeba teď jsem se bavil s mamkou a ona do mě furt jela dotazy ve stylu "Tak co? Už sis našel nějakou holku? Jsi zamilovaný? Kdy plánuješ mít svatbu a děti?"

Na moji odpověď "Že mít svatbu fakt neplánuju" se vždycky zasměje, plácne mě přes záda se slovy "Jo, to říká každej!"

Jenže to "každej" obvykle zahrnuje lidi jejího typu - co prostě jednají podle toho, jak se tzv. sluší a patří. Ale skutečně, i kdybych byl zamilovaný až po uši a měl kupu dětí, nechci žádnou svatbu. Nevidím v tom žádný smysl. A abych pravdu řekl, mám spoustu kamarádů, co smýšlí stejně... Třeba mám známého a žije už pár let s jednou slečnou, mají jeden z nejlepších vztahů, co jsem kdy viděl a jsou oba strašně fajn. Právě ten stejný svět na svět je k sobě spojil. A žádnou svatbu nechcou, protože jsou prostě takoví. Oni nepotřebují trávit soboty a neděle nakupování v Tescu, nesedí každý večer u seriálů Ulice a Ordinace v růžové zahradě, stejně jako neslaví Vánoce, Velikonoce, Valnetýna a nějakou blbou svatbu... A proč? Protože to nechcou, nepotřebují a nevidí důvod, proč to dělat, když je to nebaví na základě toho, že to dělají všichni ostatní, no ne?!

A všechny deodoranty a antiperstipanty jsou na hovno - potím se i tak. Potřeboval bych se sprchovat každých pět sekund... Jinak kromě toho, že smrdím, tak mám potom ještě mokrý tričko, což je přijemný jako vidličkou do koulí... Fakt skvělí.

Často lidem hrozně dlouho nevěřím a hodně douho si myslím, že se mnou chtějí jen vyjebat, okrást mě o něco nebo něco v tom stylu. Když mě na ulici někdo osloví, první co mě napadne je, že chce moje prachy (a obvykle to tak bývá), nikdy nevěřím nikomu, kdo mi slibuje, že mi něco dá zadarmo... Každý pět sekund si kontroluji peněženku, zda-li pak ji stále u sebe mám a moje heslo do emailu je dlouhý 30 znaků.

Sice se taky snažím chodit trochu "na úrovni" a určitě bych si nevzal tepláky, rejoice kalhoty a crocs bačkůrky, ale zato když už si to někdo vezme, tak je mi to tak nějak u prdele. A fakticky mě iritují lidi, co dovedou furt řešit "jak je to vrchol nevkusu a jak by to na sebe nikdy nevzali"... Prostě úplný drama :)

Tak, to prozatím stačí... Klidně můžete dodat další body :)

Rytmuse poslouchají jen hlupáci, Bieber je sračka, Rebecka Black není kvalitní hudba atp. Existuje vlastně něco jako objektivní měřítko kvalitní hudby? Anebo ještě lépe, existuje měřítko INTELIGENTNÍ hudby? Dalo by se říct, že člověk s IQ 80 bude poslouchat disco, techno a hip-hop, zatímco člověk s IQ 180 bude poslouchat spíše Mozarta a Beethovena?

Přemýšlel jsem nad tím a musím říct: Ano i Ne :D

A o tom bych se rád zabýval v tomhle článku. Faktem je, že to neplatí takhle jednoduše a celá problematika je složitější.

Dalo by se s určitou nadsázkou říct, že hudba je jako matematika. Třeba notový zápis má svoje pravidla - kolik not se vejde do jednoho úseku písně, co je na čtyři doby, kolik tam může být pomlk atp. Je to taková "zvuková" matematika a veškeré tóny jsou založené na číslech...

Určitě z vás někteří nebudou jistě souhlasit, že to tak není atd. Dobře - ale zkuste si na moment představit, že to tak je a ještě si představte předpoklad, že čím je člověk chytřejší, tím více matematice rozumí.

Takže když vezmeme jednoduchou stereotypní disco písničku, kde se stále dokola opakuje jednoduchá melodie složená ze čtyř různých not, které pochází z jedné jediné oktávy a nikam níž ani výš. Na první poslech se taková píseň jeví jako jednoduchá rovnice vypadající třeba takhle: 2+2=4

Každý na první pohled rovnici chápe a vyzná se v ní. Tak je to i s tou disco písní. Při prvním poslechu ji člověk dovede pochopit - její systém - takže ho dovede i docela předvídat (a tím pochopí, že se budou opakovat celý tři minuty čtyři noty). Když píseň skončí, je dost možné, že člověk si melodii pamatuje z hlavy a dovede si ji zazpívat. Jinými slovy - do mozku se dostane okamžitě.

Co ale nějaká složitější hudba? Třeba právě Mozartův Turecký pochod. Ta už je chaotická, melodie jsou dost nepravidelné, často se mění, jednotlivé tóny mají takový rozptyl, že noty jsou rozházené téměř přes pět oktáv. Když to převedu opět na matematiku. Je taková hudba na první poslech jako nějaká šílená matematická rovnice, co obsahuje plno mocnin, odmocnin, násobení, dělení, zlomků, neznámých XY atp.

Vyznat se v takové rovnici není jednoduché. A když předpokládáme, že čím je člověk chytřejší, tím více se v takové složité rovnici vyzná, dovede ji vyřešit a zjistit hodnoty proměnných (pokud možno), tak jistě se dovede vyznat i ve složitější Mozartově skladbě. Logiku celé skladby pochopí už na první poslech, vyzná se v jednotlivých částech skladby a dovede si ji poskládat do nějakého celku. Jeho mozek ji zkrátka přehledně roztřídí tak, aby nezněla tak složitě a chaoticky.

A tím pádem má větší potenciál, že se mu taková skladba zalíbí. To ale neznamená, že se mu skutečně líbit bude, že...

Podle mě se dá objektivně změřit obtížnost skladby, ale co se komu líbí je stále záležitostí osobního vkusu. A když někomu nerve uši velice jednoduchá melodie opakující se ve smyčce či zpěvák, který zpívá falešně, nemusí to prostě jednoznačně znamenat, že je hlupák.

Disko třeba složitá hudba být ani nikdy neměla, je to hlavně taneční muzika a tam se opakující se jednoduchá melodie dá odpustit, stejně jako u techna. A pokud jde o Hip-Hop, tam jde zase hlavně o text.

Jinak to, že porovnávám Disko a Mozarta moc není fér, jsou to prostě dva extrémy. Ale je tu jedno spravedlivější porovnání:

Kapela Poets of The Fall má strašlivě chytlavé melodie, kdy po jednom poslechu vlezou do mozku a potom si je člověk musí furt zpívat. Jenže se zase rychle oposlouchají či dokonce zprotiví.

Zatímco kapela Muse, ta má zase melodie takový šíleně chaotické, spletité a nepředvídatelné. Na první poslech se mi nelíbila ani jedna jejich písnička. Vlastně jsem si po několika posleších nebyl schopen zapamatovat ani jednu. Až po čase mi někdy písně začaly postupně dávat smysl a trochu se mi zalíbily. Zkrátka, Muse mají složitější hudbu, která se nedá jen tak poslouchat jako kulisa - naopak, je potřeba se na ni soustředit. Nejlépe se zavřenýma očima.

No, každá hudba má něco do sebe - proto mám osobně rád obě kapely ;)

Tak včera proběhly moje přijímačky na vejšku. Už ráno jsem byl nervní, hysterický a totálně "kurva!kurva!kurva!!" v hlavě...

Dělal jsem je na právnické fakultě v Brně na Veveří, kdyby to někoho zajímalo :)

Velice zajímavá veliká budova, především záchodky, kde někdo fixou načmáral hákový kříže, potom tam neadresně slíbil jedné menšině genocidu a nakonec pozdravil pana Adolfa. Právníci v sobě mají zřejmě hodně potlačeného hněvu - anebo že by to bylo dílo jiných jedinců, co se náhodně občas vyskytnou na záchodcích právnické fakulty?

Během čekání jsem si zkoušel ještě zpočítat pár příkladů a pro jistotu jsem si zvopáknul odmocniny jednociferných čísel. Věřte nebo ne, ono se to někdy může hodit.

Když se začalo mačkat těch 10.000 lidí do třídy (nebo přednáškový haly?), svíral se mi žaludek strachem. Co mě ty vole čeká?

Když jsem zkoušel ty testy dělat na stránkách is.muni.cz na nečisto, měl jsem hodně vysoký skóre, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě a mám to na stoprocent v kapse. Bohužel, už první prolistování jednotlivých úloh mě nenaplnilo nadšením. Co to kur*va je? Bohužel, jsem u většiny úlohy vůbec nechápal, co po mně chcou, takže jsem většinu přeskočil. A věcičky, na který jsem přeborník (Výroková logika, predikátová logika, prostorové myšlení, numerika, symbolika atp.) tam nebyla skoro vůbec. Za to tam bylo hodně debilních rozborů textů (který mi vůbec nejdou). Takže jsem se cejtil během těch 100 minut jako retard. Těch 100 minut mi mimochodem uběhlo jako 6 minut.

Pak už jsem vycházel s pocitem, že jsem to asi zkurvil a je na čase si hledat práci v Tescu. Při východu z právnické fakulty jsem čeknul svoji starou Nokii, abych zjistil, kolik je hodin. Během čekování jsem sletěl ze schodů a vidělo to asi tisíc lidí okolo :) cool :)

Teď už snad jen věřit v zázraky...

Studuju na VOŠce obor, který je docela dost zaměřený na právo. Tím pádem mám skoro 10 hodin týdně právních předmětů. Mám to rozdělené na občanské právo, kde řešíme občanský zákoník a základy práva, kde zase řešíme ústavu, pracovní právo a různý detaily.

Když nás tam furt učí, co se smí a co se nesmí, říkají nám, jak tu čínštinu, ve které jsou naše zákony sepsané, máme číst, jak máme chápat různé pojmy atd. tak nás to samozřejmě ovlivní. A vás by to taky ovlivnilo. Zkrátka, začnete přemýšlet trochu jinak.

Nevím, kdo z vás tu studuje právo. Ale já si hlavně uvědomil, že ať už je to občanský zákoník, obchodní zákoník, pracovní právo anebo ústava, všechno to dost zásadním způsobem ovlivňuje náš život a cokoliv, co uděláme či neuděláme. Není to jen soubor zákazů, ale dokonce popisuje různé postupy při různých procesech a anebo definuje rozsah ve smyslu odkud pokud sahá určité pravidlo atd.

A proto je docela škoda, že si naše český zákony vlastně nikdo nikdy nečetl. Anebo vy jste si je někdy četli? Aspoň to nejdůležitější, co se vás přímo týká? Anebo to, co vás konkrétně zajímá? Ne?

Fajn, každého věc... Je fakt, že někdy nejsou úplně srozumitelné, někdy odkazují na něco úplně jiného, často se mění a to co platilo v roce 2011 už v roce 2012 zase neplatí, či jsou tam pasáže popisující situace, které se vám nezdají moc pravděpodobné, že by k nim někdy mohlo dojít (no, ale jistota je jistota).

Ale chtěl jsem mluvil o tomhle. Přestože si skoro nikdo nikdy nepřečetl ani tu pitomou ústavu, tak všichni dělají veliký ramena, jak zákony skvěle ovládají a umí a mě to tak trochu začíná s*r*á*t.

Tak dneska ráno jsem se dočetl, že fotit nahý děti je prý nelegální, že prý je to pedofilie či co. Takže když rodič vyfotí svoje nahé dítko, jak si ve dvou letech hraje v nafukovacím bazénku, tak na něj dolítne pozuby ozbrojené komando, hodí dotyčného do helikoptéry a šup s ním na Mírov.

To by mě zajímalo, jak na to ten dotyčný vlastně přišel? Co to je za blbost? Bohužel se často šíří nejrůznější fázy či mýty o tom, jak to v zákoníku je či není. A lidi jsou strašně líní si ty zákony vygooglit, takže raději prostě těm fázám věří a ještě je pak papouškují dál.

(A ne, není to nelegální. Klidně si můžete nafotit nahé děti a vystavit je na rajce.net, jak je libo. Teprve tehdy, jak děti budete natáčet při souložení, masturbaci anebo orálu, teprve tehdy se můžete těšit na návštěvu komanda, dříve ne!)

Když po dotyčným chcete číslo konkrétního ustavení, kde je to přesně tak, jak tvrdí - obvykle začne dělat mrtvýho brouka a nevyjadřovat se dál k tématu, nebo vám zkopíruje zákon, který ovšem těžce nepochopil. A pochopil ho špatně. No, co k tomu dodat...

Ještě vtipnější je, jak se tu na Krasna.cz probírala legálnost stahování filmů. Dokonce i holky ve věku 14-15 let se tam tvářily, jak perfektně ovládají autorské právo a vi na 1000% a daly by ruku do ohně za to, že stahnout si film je nelegální činnost. Fakt?! Dokonce když jsem tam napsal, že to je naprosto legální podle ustanovení § 30 odst. 1, kde se píše, že můžeme vytvářet kopie pro osobní potřebu, tak stejně některé nezavřely zobák a byly schopný psát různý arogantní posměšky typu "Jestli je to teda legální, tak já jsem činskej bůh srandy!!" atp.

V opačném případě prosím držte zobáky!

Btw: ještě bych rád věděl, co to znamená "že je to na hraně zákona" ? To dost často používají v televizi a začali to používat lidi. Co to ale je? To přece nic nenamená. Buď je něco povolené anebo je to zakázaná a tudíž za to hrozí sankce. Není žádné "na hraně".

Ok, furt se momentálně učím na přijímačky na VŠ a mám bobky u zadku, že je neudělám. Už mi z toho trochu hrabe, protože několik dní v kuse jen počítám šílený rovnice, a často dělám početní chyby na úrovni kreténismu atp.

No, ale abych to tady oživil, narazil jsem na song, který je horší než Rebecka Black. Při poslechu vám budou krvácet uši a pokud si to poslechnete celý, možná se po tom půjdete rovnou odstřelit. Zkrátka Ear rape!

Sledujte na vlastní nebezpečí!

A už je to tady zas! Jdu po městě a hromada náctiletých píská na píšťalky, chastí s řechtačkami a otravují všechny kolemjdoucí. Upřímně, nejradši bych jim ty řechtačky a píšťalky zarazil do zadku takovým způsobem, že by místo prdění vydávali chrastící a pískací zvuk. Ale úplně nejhorší jsou ty jejich octy a rtěnky.

Když jsem já měl poslední zvonění, důrazně jsem se ho odmítl zúčastnit. Můžete říct, že jsem bručoun, kazím partu, jsem hnusnej atd. Ale jednak nevidím důvod, proč otravovat slušné lidi s tím, že chci prachy na chlast (Ano, na chlast!!) a jednak my jsme jako třída vybírali 50 kč měsíčně do společného fondu. Takže peněz na stužkovák bylo ažaž!

Někdy se říkává, že je to prý tradice. No, to je hezký, ale je to extrémně pitomá tradice. A hlavně, veškeré tradice nás vždycky učily, že si věci musíme hlavně zasloužit! Už na velikonoce musí kluci na holky přivolat pomláskou jaro, aby dostali čokoládové vajíčko, anebo na Vánoce je veškerá štědrost vzájemná (u dospělých) a děti nesměly přes rok zlobit (u měnších), aby dostaly dárek.

Čím si ale zaslouží puberťáci prachy na chlast? Za to, že mě obtěžují na ulici?

A přitom je paradox, že tu občas po městě řádí taková menšina, na kterou všichni nadávají, že furt škemrají peníze a obtěžují slušné lidi a víte co? Na poslední zvonění jsou puberťáci to samé jako ta menšina. Jen žebrající, otravní somráci :-)

Ale dobře, uznávám, že když mi řeknou o peníze slušně a jejich kostými jsou vskutku originální, tak se nad nimi smiluji a klidně jim peníze dám, když mám. Ale je to moje svobodná volba a pokud odmítnu, musí to respektovat. A pokud někdo někomu za odmítnutí zamaže bílou mikinu za 800 kč rtěnkou, tak to se na mě nezlobte, to je prostě vyloženě prasárna daleko za hranicí jakékoli slušnosti... A vůbec bych se nedivil, kdyby se taková oběť na puberťáka nasrala natolik, že by ho zřídila, až by ho nedal dokupy ani Dr. House.

Tak, a teď mě můžete za můj názor ukamenovat :)

1) Úvod

2) Osobní a neosobní

3) Stanovení pravidel

4) Chce to pořádnej konec

5) Kostra příběhu

6) Tempo

7) Kompozice

8) Silné Scénky

9) Dospělost

10) Pár tipů

Když už jsem tu probral deset různých věcí, který podle mě tvorří dobrý příběh, možná bych se mohl zaměřit na nějaký konkrétní a trochu ho probrat do detailů. Planescape je počítačová hra, o které jsem tu už mnohokrát mluvil v různých článcích v různých souvislostech a nemůžu popřít, že je to jedna z nejlepších PC her, co jsem kdy hrál.

Její největší kouzlo spočívá v tom, že má naprosto úžasný příběh. Určitě nebude na škodu, když vám trošičku zápletku popišu:

Bylo nebylo, hlavní hrdina se probral v márnici. Jeho tělo je samá jizva, rána, škrábanec. Vypadá trochu jako kdyby ho strašně dlouho mučili. Nanaštěstí si vůbec nepamatuje, kdo je, kde je a co musí udělat. Naštěstí se vedle něj objeví létající mluvící lebka jménem Morte (zní to sice divně, ale v příběhu to bude mít celkem zásadní logické opodstatnění). Lebka Morte hlavnímu hrdinovi naštěstí vysvětlí, že se nachází v márnici, že ho tam dotáhli sběrači (lidi, co sbírají mrtvoly a prodávají je za peníze do márnice), a márnice patří spalovačům (taková skupina lidí, co kupují mrtvoly, pitvají je a spalují, nebo z nich kouzlem dělají zombie, které jim slouží). Morte si všimne, že hlavní hrdina má na zádech nějaký nápis a tak mu jej přečte. Je tam napsané, že hlavně NESMÍ ztratit deník (oops, pozdě :) a že musí najít Pharoda, což je jeden ze sběračů, který by mohl hrdinovi pomoct.

A tak se s Mortem rozhodnou utéct z Marince (Teď už je na hráči, jestli to bude po dobrém či pozlém - obě metody fungují). Cestou ven hlavní hrdina narazí na hrob jedné ženy a zjeví se mu duch (Morte ducha vůbec nevidí). Duch je ženy, co se jmenuje Deionarra (nebo tak nějak) a ta hrdinovi řekne, že se společně milují, že spolu ušli velikou část cesty atd. Bohužel se velice zklame, když se dozví, že si ji hlavní hrdina vůbec nepamatuje. A tak hlavnímu hrdinovi smutně řekne: "Že byl požehnán i proklet".

Co to znamená se dozví až výjde ven z Marnice. Když totiž v této počítačové hře umřete, objevite se zase znovu v Marnici - živí a zdraví. Ano, je to tak. Hlavní hrdina je NESMRTELNÝ. Do svého deníku (nově založeného, ne toho, který nesměl ztratit :), si napsal poznámku "Můžete mě spálit, můžete mě podříznout, já zase vstanu, jako by se nic nestalo".

A je to tak. Bohužel to má ten vedlejší efekt, že se někdy se tam stane, že po smrti ztratí paměť. A druhá nevýhoda je, že se hlavní hrdina cítí "velice prázdný".

Když později najde Pharoda, tak se od něj nic stejně nedozví, dokud mu nepomůže najít bronzovou kouli. Takže se hlavní hrdinové vydají do hlubokého podzemí (což je velice fascinující prostředí - žije tam několik zajímavých národů, dá s tam najít celé řada postav s vlatním příběhem. Jsou tam hrobky, štoly, jeskyně, katakomby atd. Důležité jsou pouze dvě místa. Mrtvola jednoho sběrače, který má bronzovou kouli a zvláštní hrobka, kam se hlavní hrdina dostane (a musí tam jít sám, bez Morteho a kamarádů). V hrobce je ukrytá rakev, ale nedá se k ní úplně snadno dostat. Uprostřed je ale zvláštní symbol, který hlavního hrdinu zabije, když se na něj postaví a potom se probudí jinde. Takhle se může zabíjet, až se objeví u rakve. Z toho plyne, že se k rakvi může dostat jen nesmrtelný.

Rakev je ale zamčená a dá se otevřít jen zasunutím několika kamenných desek do zdi.

Na první desce je nápis. Pro bližším prozkoumání hlavní hrdina zjistí, že je na té desce slovo od slovo to stejné, co má napsané na zádech a co mu Morte četl na začátku(!!), akorát je k tomu připsaný nápis "Nevěř lebce!" (Wtf? Jaké lebce? Mortemu?). Na druhé desce je varování před nějakými stíny! Na třetí se o sobě hlavní hrdina dočte, že je muž mnoha tváří a jmén. Prokletý, prázdný, zlomený, atd.

Takže jinými slovy, ta hrobka patří právě hlavnímu hrdinovi, to už má de facto první stopu při pátrání po své identitě. Rakev nicméně obsahuje jen pár předmětů a nic konkrétního.

Když donesete Pharodovi bronzovou kouli, tak se ukáže, že vlastně vůbec nic neví. Ale poprosí svoji dcerku Annah, aby hlavního hrdinu zavedla na místo, kde původně našla tělo. (Annah je mimochodem tiefling, což je zvláštní stvoření s ocasem :) A je hodně ostrá, zlá, arogantní a sprostá).

Když se hlavní hrdina vydá na cestu, objeví se zvláštní stíny a zabijí Pharoda.

Jak se objeví na onom místě, tak si hlavní hrdina vzpomene, že byl vlastně taky zabitý stíny. Co tyhle stíny znamenají?

No, nebudu to protahovat. Stane se tam ještě tohle: Hrdina zjistí, že ulička, kde bylo jeho tělo vede do dolní čtvrti. Sotva tam dorazí, obrovský krysodlak (což je skoro jak vlkodlak, ale místo vlk je to obří krysa) unese Morteho a uteče. Hlavní hrdina se od místních lidi dozví, že Morteho zřejmě unesl Lothar, což je sběratel lebek a krysodlaci pro něj pracují. Tak se vydá k němu domů. Lothar je nesmrtelný stejně jako hlavní hrdina a dozví se od něj, že nesmrtelnost získal o stvoření, co se nazývá "Ravel Puzzlevel - Noční Čarodejnice".

Teď jsme tak v půlce hry. Pokud by to někoho zajímalo, klidně mu zbytek dopovím třeba v komentářích. Věřte ale, že až se vám podaří setkat se s Ravel, tak dojde k tak brutálním dějovým zvratům, že už nebudete hru moct přestat hrát.

V čem spočívá hlavní síla příběhu? Tak hlavně se mi líbí jedna věc. Že tvůrci vymysleli svůj vlastní svět, včetně jeho prostředí, národů, historii, zvyků a tradic, pravidel atd. Pokud tohle někdo udělá, obvykle se snaží ten svět využít na maximum. Často ten svět bývá i hlavním předmětem příběhu. Například: Hlavní hrdina je vládce nějakého národu a vede ho do veliké bitvy proti zlému čaroději, co chce ovládnout svět.

Planescape jde na to úplně naopak. Je to sice fiktivní promyšlený svět, ale vůbec nás nezajímá a zajímáme se jen o problémy hlavního hrdiny. O politice anebo že "daleko zuří válka" se dozvídáme ze střípků od postav, ale není to pro příběh vůbec nijak důležité, jen to zvýrazňuje tu atmosféru a věrohodnost onoho světa. Ale pořád nás zajímá jen osud hlavního hrdiny a jeho osobní problémy. To je prostě... originální :)

Další jev, který u mě získal veliké + je to, že hlavní hrdina nejde proti nějakému záporákovi, co je nějaký zlý čaroděj, co chce ovládnout svět. Jediné, o co v příběhu jde, je honba za vlastní identitou a znovu-objevením svého já. Hrdina tu vlastně jen svádí jen veliký boj sám se sebou, objevuje chyby, které udělal, postavy, kterým ublížil. V podstatě je to silný psychologický příběh plných hlubokých myšlenek a filozofických rozhovorů.

V kapitole Osobní a neosobní jsem psal o tom, že nejsilnější příběhy jsou většinou ty, které jsou nejdříve neosobní a potom se osobními teprve v tu nejlepší dobu stanou - když nám hrdina přiroste k srdci. Tady se sice příběh osobní hned, ale jelikož hlavní hrdina neví, kdo je a jeho osobnost brousí hráč (podle toho, jak bude hrát - bude-li zabíjet neviné lidi a v rozhovorech vybírat zlé odpovědi, bude zlý. Může ale naopak pomáhat lidem atp.) Díky tomu se problémy hlavního hrdiny velmi brzy stanou osobní i pro hráče...

V kapitole Stanovení pravidel jsem se zabýval řešením pravidel a jejich včasných a vhodným vysvětlením. Ve světě Planescape se téměž na začátku dozvídáme o portalech (a v průběhu hry ještě několikrát). Portal může být cokoliv, co se se nachází v uzavřeném prostoru - rám obrazu, průchod dveří, loubí atd. A veškeré portaly se dají aktivovat klíčem. Klíč může být skutečně "klíč" a to třeba železný, mosazný, konkrétní i jakýkoliv. Avšak klíčem může být třeba i jiná věc, anebo to nemusí být ani věc - třeba to může být určitý pohyb, určitá věta, melodie, konkrétní člověk atd. Dokonce nám jedna žena, kterou náhodně potkáme, povypráví svůj příběh. "Že si jednou zpívala melodii a procházela pod dvěma stromy, co k sobě přirostly a objevil se portal, která ji vzal sem". Čili, s tím si autoři poradili na výbornou.

Netřeba dodávat, že kostra příběhu, kompozice a tempo jsou jednoduše skvělé. Informace jsou dávkovány dostatečně, včas a přehledně. Jsou poskládané přesně tam, kde patří...

A konec? Jeden z mála, co mě skutečně dostal svoji silou. Hodně toho hráči dá a hlavní hrdina toho o sobě strašně moc pochopí... Síla!

Jen škoda, že Planescape je počítačová hra. Kdybych vám tu doporučil knížku, tak si ji jistě přečtete, kdyby film, tak se na něj mrknete. Ale jaká je šance, že si na moji doporučení zahrajete docela těžkou RPG hru, s herní dobou kolem třiceti hodin a extrémně těžkou angličtinou (naštěstí vznikl docela slušný český překlad)? A je to škoda, protože natolik kvalitní příběh s extrémně kvalitnými dialogy, zajímavými a originálními charaktery v hlavní roli atp. s tím se nikde jinde nesetkáte.

A vy, co byste rádi stvořili zajímavý příběh, tak pro vás by to pro mohlo být docela dost poučné, jelikož ve své podstatě příběh tak složitý není. Tato hra je příkladem "méně je někdy více"!